DVOJÍ ŽEŇ.

Pláň v moři zlatých paprsků se topí,

a v kraji táhlém, kam jen zrakem patříš kol,

veselá chasa váže těžké snopy

a jede v tahu výskavém teď do stodol.

Ó co tu shonu, ševelu i ruchu,

při práci čilé vesel je čeledi dav,

žen milé zpěvy vanou v modrém vzduchu,

jenž prosycen jest vábnou vůní bujných trav!

Též u nás byla žeň!... však v nočním tichu

se krátce odbyla při rmutném zoufání,

a místo jásotu při zpěvném smíchu

pláč zazněl jen a marné, chabé zalkání.

V klid samoty, ach, ku matčinu loži,

kde tichý stesk perutí tmavou těžce vál,

přistoupil náhle všemocný Žnec boží,

v mih podťal stéblo života – i bral se dál!...