Dvojí život.

V snech našich často hlubá propast zeje,

kde stanem vyděšení bez naděje,

co život nás jak hřebce k skoku bodá,

čímž v ráz nám křídlo rozhodnutí podá.

V snech našich často vše se směje, zpívá,

vše plá a svítí a vše v souzvuk splývá,

co skutečnost nás chladnou rukou škrtí,

nás rázem stavíc tváří ve tvář smrti.

V snech často bohy býváme a králi,

a zatím bídně o život jsme hráli,

v snech milujem – sklízíme záští v skutku,

v snech jásáme – zbuzení pláčem v smutku.

Ó dvojí život! Který z obou pravý?

Jak často splývá obého tok hravý,

kde život, sen kde? Co lze zváti svojím?

Dí mudrc: Nevím! Snílek: Já se bojím!

Tak celkem v žití vřavě, v které žijem,

se zrakem zavázaným my se bijem,

až smrt nám těsnou pásku s očí strhne,

zda tonoucí na jistoty břeh vrhne?