DVOJZPĚV

Podivně luzný mně zdál se sen,

řeknu Ti: byl to sen krásný!

Kouzlem a vůní byl prosycen..

Řeknu Ti: byly to dva sny.

Nejdříve byl jsem v kruhu žen

překrásných, jak je den jasný.

V zlatu a v mědi stál obnažen

obličej každé z nich, každý krásný.

Ta nejkrásnější mi děla jen:

Pozdravuj mého mi z nejmilejších!

Ta nejsmutnější ztlumila sten:

Vrať mi ty mého – z těch nejhříšnějších.

Ta tichá, ty oči! noc i den!

kdy západ i zoře ty oči krásní,

řekla mi: Bude smutný ten,

na něhož zapomenou s básní!

Po druhé stál jsem mezi muži.

Muži co květ, kdy znal je svět.

Až přijdu domů, komu růži

podám já rukou, jež bude se chvět?

Přijel jsem. Lidí Bůh nastlal tu pestře,

jak se to sluší v čest bohatýra.

Komu dát růži? Milence, sestře,

Venuši, jež dávno srdce tvé týrá?

Stanul jsem přece jen mezi muži.

Srdce mé rádo – i duše má ráda.

Hádejte, komu dal jsem tu růži?

Na prsa svého kamaráda.