Dvorec.

V luk zeleni a žlutém moři polí

zříš dvorec bílý; až tě oči bolí,

jak nebe žhavé nad krajem se slévá!

Na vlídné průčelí se šplhá réva,

v třešňové aleji, jež sem se stáčí,

s drůbeží čilou krocan vážně kráčí.

To byl dřív tichý klášter chmurných mnichů:

teď dvůr pln čeledi a řečí, smíchu

a šotek veselí tu stálým hostem.

Chvílemi zní tu píseň v zpěvu prostém,

kohouti kokrhají, pestří pávi

křik z hrdel vyrážejí pronikavý.

Sem zahrady dech opojivý voní,

ze stájů slyšet řehot bujných koní...

Poledne. Opouští lid polní práci

a potem znaven do statku se vrací.

Na střeše korouhví dech nezahraje

ni větru nejslabší... Kol všechno zraje.