DVORNÍ ŠAŠEK.

Na stupních trůnu šašek dvorní

ve zracích krále býval blázen,

s papouškem, se psy, v jedno házen,

dvořané o tom byli svorni,

že dovoleno všechno smělci

s rolniček hudbou, kotrmelci.

S milostí pána v pevném svazku

on u nohou mu líně léhal,

slabosti jeho chytře šlehal,

na tváři idiota masku.

On býval mimem každou žilou,

jenž první episodu hrával,

talent mu v záři žezla zrával

a rozvíjel se celou silou

dnes v roztomilé komedii

a zítra zase v tragedii.

On sobě vždycky zvolil roli,

intriky hrával bez soutěže,

v komice vypadal též svěže,

vtip jeho chutnal pepřem, solí.

Ve stínu staré citadely

na šibenice holých trámech

zkoušel své štěstí v epigramech,

v nichž blýskal, jiskřil vtip se skvělý.

Kde kat své ruce v hrůze brodil,

tam vtip se šibeniční rodil.

Havrani střehli jeho Musu,

co jedni v něm i ďábla zřeli,

druzí se s nimi oň pak přeli.

Zjev jeho plašil všecku luzu.

Když ministři pak v státní radě

strojili lidu nové daně,

bavil vždy dámy dvorní za ně

v besídce stinné na zahradě,

líbával, vonné trhal růže,

ledacos blázen provést může –

A romanci jim starou zpíval

o marných slibech každé lásky,

rozkošně rděly se vždy krásky

a park se zvolna v stíny skrýval.

V komůrce sám když potom býval

hrou celodenní zcela znaven,

křiklavých cárů šaška zbaven,

srovnal svou páteř, v noc se díval,

otázku sobě kladl v duchu:

Kdo moudřejší je v žití ruchu?

Zda ti, již s gestem moudrých chodí,

jichž rozum ukryt v kalamáři;

ministři, šlechta, bakaláři,

či šašek, jenž je za nos vodí.