DVORNÝ BAČA

Ptal se mne bača: „Jakpak jste stará?“

„Hádejte!“ – „Myslím osmnáct let!“

„Osmnáct, bačo, pak že jste moudrý.

Styďte se, bačo, takhle mně lhát!“

„Tedy už dvacet?“ – „Mluvíte vážně?“

„Keď vyzierate na dvacet let!“

Můj dvorný bačo, kdybych já měla

jen dvacet let, svou zkušenost k tomu,

kde bych já byla! – Zavírám oči,

slyším znít zvonce rozprchlých stád.

Oveček bílých dvacet má bača

a dvacet černých smíšeno v nich.

Kdybych já chtěla léta svá čítat,

léta svá černá, bude jich víc.

A kolik bílých, kolik že je jich?

Počet tak malý vyšel by let,

že, dvorný, milý bačo můj starý,

s hory, kde sedím, a která kvete,

jako by jediné jí dán byl příkaz

vonět a kvést a zelení sytit,

v lázeňské údolí snést byste musel

holčičku malou, bačo můj starý.

Ale že černé s bílými čítám

tak jak vy v stádu ovečky svoje,

vzpřímena sama v údolí sejdu

kvetoucí úrodou zelených strání,

špalírem mohutných smrků a jedlí,

s pocitem, že v hoře za vaším stádem

stádo se zatoulá černých mých let.