DVOU SVĚTŮ NA POMEZÍ...

Dvou světů na pomezí z pravěku

lid četný v horách, údolích a stepích

byl tajem západnímu člověku,

jenž v žití chvatném, oděn ve svůj přepych

se díval k tajemnému východu,

kde v mlhách nepřístupnosti své schován,

hádanka temná v počtu národů

žil, trmácel se, toužil, trpěl Slovan.

Lid mlhou skrytý v knihách Tacita,

sám zástupů svých bratří neznající,

ni vlastní síly, jež v něm ukryta,

žil tisícletí jako obr spící,

a vždy jen po věcích, čas od času

v své velikosti zdvih’ se s rodné půdy,

a veškerý svět přived’ k úžasu,

když slovo zahřměl, k činům vzpřímil údy.

Syn toho lidu vzplanul pochodní,

zem pod husitským vozem zaduněla –

zřel s žasem západ v záři východní,

jež na slovanském nebi zahořela.

Z ní Amos vyšel, lidstva učitel,

hnán se zástupy bratří do ciziny –

a po staletí stařec myslitel

z ní ke Kristu zve všecky lidstva syny.

A dvacátého věku na prahu

zde bouř se rodí, od níž chví se země –

kam, v kterou stranu, jakou na dráhu

se obrátí a co v ní duní temně?

Ó, duše cítí velké doby dech,

jež slovanskou se nyní béře zemí –

a tuší, odtud dál že dá se v spěch

a svět zaplaví svými peřejemi.

A vzbudí síly, které dřímaly

a pouta zrezavělá budou padat –

proud vody živé tryskne ze skály

a budou pít, jimž věčně bylo strádat.

Pryč s korunami z trní, ze zlata,

meč na kladivo, na pluh budiž zkován –

číš překypěla věky proklatá:

slyš, k lidstvu volá probuzený Slovan!