DVOUHLAVÝ ORLE...

Dvouhlavý, orle, černý kletý ptáku

jenž tolik set let držel jsi nás v spárech,

nás v tváře bil, v hruď kloval, záští v zraku

nám maso z těla rval i kůži v cárech,

z úst jazyk trhal, do prachu nás tiskl,

nás černým křídlem smésti chtěl’s a zhubit,

ó, slyšíš, jak lid radostně si výskl?

Ne, neslyšíš – jsi ubit, ubit, ubit!

Hle, voják, jejž hnal’s na krvavé jatky,

tvůj rob, jenž chvěl se hladem jen a mrazem,

za muka svá i dětí svých i matky

ti smrtnou ránu dal a strh tě na zem!

Již nebudeš nás děsit svojí mocí,

krev pít nám, naším bohatstvím se chlubit,

svobody slunce krýt nám křídel nocí,

nás drásat, ne – jsi ubit, ubit, ubit!

Dal se sokolem v zápas jsi se dravý,

svět celý díval na půtku se vaši –

a pad jsi, pad jsi, i přes dvě své hlavy,

co sokol volně k oblaku se vznáší!