DVŮR PŘEPLATIL (I)

A těžko slovem je říci,

co bylo, co bude příště.

Přecházíš tichý a snící

rašeliniště.

Sen aspoň volný je, chce-li.

By mříže lámal, má sílu.

Uprch’ jsi z vězeňské cely

k Přeplatilu.

A těžko smutek je chápat,

jenž je v tom utišení.

Možná, že je to západ,

než noc to ještě není.

Rákosí nehne se skorem,

než půda je zrádná a měkká.

Za Přeplatilským dvorem

někdo čeká.

Pod naplavenými roky

sen míhá se a svítí.

Otcovy těžké kroky

slyším zníti.

A blíží se, pomalu blíží –

Myšlenka dítěte hloupá:

S čím větší kráčí kdo tíží,

tím více půda se houpá.

A hrdlo nevydá zvuku,

jak otec pohlíží na mě,

jak zdvíhá na pozdrav ruku.

A mizí v jámě.

A vítr, jenž se zvedá,

jak stéblo trávy tě sehne.

A kdož by běžel, běda,

nedoběhne!