DVŮR PŘEPLATIL (II)

A zvlhá zvolna šat

a myšlenka má zvlhá.

Je mlha nad mořem

a v srdci mém je mlha.

Je večer; pustá pláž.

Hovorů neslyšeti.

Jen dole uhlídáš

hrad v písku stavět děti.

Proč v očích se mi tmí,

proč hrdlo mé jak v smyčce?

Dvůr Přeplatil proč zřím

zde v Saint-Caast na lavičce?

Proč ve mně zaznívá

dávného rytmu hoře?

Hrad dětí omývá

úlisně vlna moře.

Veliký oceán

se valí pod nohami.

Příliv i odliv znám.

Jsme sami. Nejsme sami.

Svět je ti otevřen,

a dálka tebe mámí.

Úsměvy jsou a sten.

Jsme sami? Kdos je s námi!

Pod větrem, jenž kdys vál,

se jako rákos sehneš –

a běž si dál a dál:

nedoběhneš!

Sen kreslí přešlý děj,

a ze sna toho vzkřikneš,

uniknout stokrát chtěj:

neunikneš!

V dnech, které posílí,

a v dnech, jež lidi drtí,

Te deum zazní-li,

či umíráček smrti,

nad hořem, úsměvem,

nad prchavými dnešky

zaslechneš náhle něm

krok mrtvých, příliš těžký.

Moře je smetlo kdys,

tak jako nás kdys smete

a pouhé slůvko tys

v nedokončené větě.