Dým kadidla.

V klenbu vstoupá jako oblak

v nebes sklepení,

rozlévá se lodí chrámu

moře vlnění;

jako katarakt se leje

s říms a klenutí

hle, těm tlumům archandělů

k ethernému připjal tělu

po dvém perutí.

Dál přes holé lebky světců

někdy zlacené

jako dumy a sny svaté

vírem přežene;

tváří plnou zapírání

tiše přeletí

po fialách s draperie

na oltář se proudem lije

jak krev obětí.

Jako dávnou pod potopou

všecko hubící

ve vlnách mu vonných mizí

množství věřící;

nad hlavami skloněnými

jak se prostírá,

někdo Velký, Dobrý, Vlídný

za štit nad ten lid zde bídný

peruť rozvírá.