DÝM.

Po jarech mladosti, po snech a květech,

v pozdních Tě, růže má, opěvám letech,

v pouti se omeškav, pílím teď víc,

abys, než dokonám, věděla jistě,

že jsem Tě miloval vroucně a čistě,

ač jsem to po leta neuměl říc’...

Jiní mě předešli – chtělo tak nebe! –

spatřili krásu Tvou, seznali Tebe,

mnohý Tě zaujal, ohniv a mlád – –

Viď, ještě kolikrát, byť i jen maně

zavzdychneš potají, vzpomeneš na ně,

kdo Tě z nich nejvíce měl rád?...

Přej si jim vzpomínku do tiché dáli!

Z těch slastných požárů, které kdys plály

v ňadrech Tvých svatyni – vlá to jen dým...

Že se z těch vzpomínek vrátíš zas ke mně,

že mne zas odprosíš, zulíbáš jemně –

ženo má, to já už vím!