Dýmka.

Každý z nás má na tom světě

Nějakého koníčka;

Má rozkoš jest v zimě, v létě

Tabáková dýmčička.

Dýmka má mi chutná ve dne,

Ráno, večer i v noci,

A když na mne rozpak sedne,

U ní najdu pomoci.

Když mi zmrzelosť nad čímsi

Mysl jasnou zakalí,

Vezmu dýmku, zakouřím si,

Hněv se dýmem vyvalí.

Pakli mi kdy poklid dřímku

Osud krušný pokazí,

Nacpu si, zapálím dýmku,

Tak se duch můj vyrazí.

Když mě hrůzou bídy mučí

Měšec hubený jak chrt,

Šetrnosti dýmka učí,

Vykouřím vždy na padrt.

Napadne-li mé milence

Vzdor a rozmar škádlivý,

V husté dýmové točence

Zahalím žel řevnivý.

Ani živelných se vzteků

Nelekám, jen když jsem zdráv,

Při rachotném hroma jeku

Příjemně čpí dýmky baf.

A když svět se počne bouřit,

Jak by chtěl jít z outorů,

Pomyslím si: Budu kouřit,

Nepolezu do sporů.

Nejstálejší kamarádi

Jsme my dva, já s dýmkou svou,

My jdem spolu již od mládí,

Ať jakkoli časy jdou.

A tak dýmka tu pouť zdejší

V kouři se mnou prožije;

Až mě k hrobu dokonejší,

Řekneme si: Adie!