Dyť já už nic!

Já slyšel, že prý páni

chtěj' dělati pokání,

mír s „církvemi“ chtěj' míti,

jim věrnými už býti;

jen doma býti neustále

a „flámu“ dáti „vále“,

nehráti v karty víc

i kuželek a billardu se stříc'

a ve všem vzorem

být mužů skorem –

Dyť já už nic!

Též dámy naše krásné

reformy přeúžasné

chtěj' zavésti v svém kruhu,

by lidstvu šlo to k duhu,

především prý vyhostí

stín všeliké marnosti,

laciný šperk i šat

chtěj' na sebe jen brát,

i jednoduše zas

si upravovat vlas –

též nikdy nikoho už nešiditi víc –

Dyť já už nic!

Dostali jsme dost záhy

ty nové míry, váhy

a litrové ty míry,

jež zasluhují víry;

na šaty matka dceři

jež podle métrů měří

a kupecký zde krám

je každý samý „gram“.

My, pokud to již známe,

jen samý prospěch při tom máme,

nebť dostáváme ode všeho víc –

Dyť já už nic!

Jen co se hradby sklidí,

pak sady prý se zřídí

a kolem města nového

prý celého

park velký bude hned,

čímž také naposled

Pražanův zdraví

se jak náleží spraví.

Však na tom nemá býti dosti,

i menších v budoucnosti

se nadělá prý zahrádek

tu a tam pro chládek –

kdo by pak „chládku“ přál si ještě víc –

Dyť já už nic!

Již doufati prý smíme,

že všecko obdržíme,

čeho si lze jen přáti,

i co se může nám přec dáti;

však za to dost již vády

buď také u nás tady

a mír zas vládni všady!

Vždyť ošklivé to pření

beztoho k poslouchání není

a na konec tím přec

trpí jen dobrá věc,

anť ostudy je z toho pořád víc a víc –

Dyť já už nic!