E. Zolovi.

Ty, který míníš, že jsi dobu svou

do sledních temných koutů pronik’ chvatně,

jenž její obraz barvou pravdivou

chceš podat na nelichotícím plátně,

jenž doufáš, že tou barvou strašlivou

jí memento, jí výstrahu dáš platně –

ó mistře, s duší velkou, tesklivou,

jak’s ideální – a jak znáš ji špatně!

Dnes před obrazy těmi potají

jen fantasii svoji lehtají –

a tragika to věru k zoufalosti:

Soud této pokrytecké společnosti

tvé jméno přibil na sloup pranýře

se znakem svého kuplíře!