ECCE HOMO...

Je krásná komtessa... Tak bílé její ruce,

tak zlaté její vlasy. Útlé měkké prsty

se třesou hebké, spjaté ku modlitbě

a oči hluboké na zlatém visí kříži!

Hlas varhan temně duní tmělou kaplí zámku,

směs zadumaných hlasů spřádá zbožnou píseň.

Mše slavná před honbou, a zbožná duše pánů

i paní, dívek jemných ku nebi se vznáší

před ušlechtilým těla osvěžením honbou.

Je krásná komtessa, a něžná jako květ,

jenž z rána rozpukne se křišťálově zrosen.

A světlou hlavičkou se míhá zvláštní obraz.

Řve luza, huláká a divě jásá, bouří,

až chví se arena, až vzduch se prudce tříští

na vlny mohutné, jež temně burácejí.

Na místě v popředí kdes César klidně sedí

a mlčky usmívá se. Tvář je plna rysů

od chřípí po ústa. A uvnitř spokojenost.

Oh, jak se pěkně rudá v rubínech krev prýští

a tryská do vzduchu a ohněm barví písek!

Oh, úzkost smrtelná a kletba zoufanlivá.

Zoufalost šílená a výkřik řezající,

ten odpor zoufalý a malomocný,

to naznak padnutí, to temné zachroptění

a očí semknutí juž před poslední chvílí,

když zápach krve cítí, horkost dechu šelmy...

Oh, jak se pěkně rudá v rubínech krev prýští!

A luza huláká a rozvášněna jásá

a César usmívá se, zahalen jsa v purpur.

A světlou hlavičkou se míhá zvláštní obraz:

Je ticho smrtelné. A v cirku tisíc lidí

a nikdo nedýchá, jen každý vypjat mocně

se chýlí ku předu, všech zraky ohněm planou

a blesky křižují se na drážděném býku.

Krev létá tepnami a srdce prudce buší

a tváře zanícené chví se křečovitě.

Pěst pevně sevřená se prudce svalem škubá.

Býk temně zařval. Prudce zaburácel

řev jeho vzduchem – nikdo nezadýchá,

je ticho smrtelné, je písek slyšet skřípat,

jsou oči vznícené a chřípí roztažené

se škube nervosně. A komtessa se chvěje.

Jak vše to hnusné je! Buď bídná bestie

neb šelma na zadní dvě nohy postavená

se srstí sedřenou a s kůží hnusně hladkou

byl člověk tenkráte. A po krvi měl žízeň,

krev musil viděti, jak v kalužích se kouří,

ji hltat očima a po kapkách ji píti,

v ní teplé s rozkoší a blahem ruce máchat

a zmírat blahem z tepla, jež z ní divě sálá,

a smát se při tom divoce a smát se, smát se...

Jak ráda byla, že ten čas juž minul,

že člověk povznesl, o krev nerval se

se životem svým vlastním... Zavřeštěly rohy,

a hlučné fanfáry po lese rozlehly se

a od skal holých temen padly v lesy zpátky.

A stádo jelenů, jež bůh ví kolik roků

v oboře chováno, než hladiti se dalo

a z ruky bralo stravu, rozprchlo se v lesy

dnes rozeštváno smečkou psů a rozlekáno.

To byla zábava! Což – zabít by se mohl

ten jelen jako vůl – pah! pro výdělek přece

zvěř panstvo nechová si... Jaká je to rozkoš,

když jelen uštván, jak by zlomil přední nohy,

do křovin klesne, oči semkne v hrůzném strachu,

smrtelnou úzkostí... A slétnout bleskem s koně

a padnout mezi psy a ve zpěněná prsa

mu vrazit chladný nůž... Oh, jaká je to rozkoš –

když naposled se vzepne – z prsou krev se perlí

jak žhavé rubíny a rudým ohněm pryská...