ECCE HOMO.*)

Dav rozlitý jak vychrlená láva

byl řvoucím stádem neukrotných šelem,

v němž nikdo neměl citu pravdy, práva

a soutrpnosti s božským učitelem.

Té láji, která vztekle byla štvána,

že soudí Boha, bylo nevědomo,

když Pilát předved’ zmrskaného Pána

a soucit budil slovy: „Ecce homo.“

„To není více člověk,“ chtěl tím říci,

by nevinného vytrh’ z trapné nouze;

než neobměkčil chátry nevražící,

ač Ježíš troskou člověka byl pouze.

Kde jeho něžných údů nezakrýval

plášť vyrudlý a všecek ošumělý,

tam s modří podlitin nach krve splýval

a z cárů těla kosti vyhlížely.

Spleť trní tkvěla na schýlené hlavě

a trny, které pleti nešetřily,

skráň, čelo rozdíraly přebolavě

a do uší a v pověje se ryly.

By pak v něm stanovitel svatých mravů

a vznešený král potupen byl zcela,

tresť místo žezla chátře pro zábavu

jak bláznu v rukou spiatých se mu chvěla.

Ač nelidsky byl ztýrán, plno zlosti

to pusté stádo „Ukřižuj ho!“ řvalo

a na znectění jeho bez lítosti

zrak vytřeštěný drze popásalo.

Byl snížen nesmírně Syn Boha Otce

a nechápal svět bezměří té hany.

Kněz měl jej nezdarů svých za původce

a za svůdce lid fariseji štvaný.

Zval bláhovcem jej modlám věrný Říman

a stoupenci, ač divů jeho znalí,

jen za Mistra, jenž ve vazbě je třímán

a souzen bez viny, jej pokládali.

Jen matka jeho, jejíž sladké ženství

jej něhou blažívalo v strasti denní,

v něm ctila boholidské důstojenství

a chápala hloub jeho ponížení.

Jej provázela toužíc při něm býti,

ač viděla, že lidé rozeštvaní

jí jako matky zlosyna se štítí

a jízlivě se ušklebují na ni.

Než nedbala; co „Ukřižuj ho!“ řvali,

všech před očima padla na kolena

a Pánu, v němžto lotra spatřovali,

vším srdcem klaněla se rozbolněna.

Vtom Ježíš popatřil k ní pozdálečí

a za hlomozu bohaprázdné chásky

jí tlumočil svých očí němou řečí

dík za ten důkaz věrnosti a lásky.