ECCE HOMO! (II.)

Přec ještě žiju! Tužby jako dřív,

ba žhavější, ba vyhladlejší lety,

horečně svítí z očí mých, a z plic

derou se vzdechem – nekonečným vzdechem...

A přece nejsem vzhledem svým již člověk...

Proč s tělem mým mi nevyhubly touhy?

Zuřivý kousal bych, a zase bych jen plakal,

sám nad sebou, nad nezaviněným,

a přec tak důsledně tragickým osudem,

osudu hádankou, že ano ten, ten ne.

Má Hrdost! Výsost! – Básníku, tos’ Ty?

Ten žebrák rozpadající se, jsi to Ty, básníku?