ECCE HOMO! (III.)

Což nikdy těm mým mukám konec nebude?

Což celé mládí má mi uplynout

tak nežité, nemocí bičované,

tělo i duch jen bez přestání štvané?

Což mám být provždy zaklet v tento kout,

v zajetí pout,

tak neschopen se hnout,

tak odsouzen jen vadnout a jen schnout –

a naposled

tak marně, bezúčelně zahynout?

Což budu se vždy těšit z toho jen,

že právě netrpím? Ten nejkrásnější den

jen klidnější den bude?

Což budu věčně dny jen počítat,

kdy se mi poměrně je méně bát

krisí a možné smrti?

Což nikdy nebudu smět jako druzí žít,

volně a bez přítěže bouřným žitím jít?

Což budu se vždy těšit z toho jen,

že méně děsící a mučící,

že klidnější mám den?