Ecce homo.

Když kynem tišíš bouřně vzduté moře,

když poklidně vln kráčíš po hřebenu,

v den mrtvé voláš, hojíš muže, ženu –

skráň soucitnou Ti jasní božství zoře.

Však nyní úpal jizev, duše hoře

Ty trpíš tiše bez výčitek stenu,

a skláníš hlavu, slinou potřísněnu –

to člověk zmírá na Golgotě hoře.

Tvá bolest jímavější než Tvá sláva,

i skalné srdce puká Tvými stony,

a mrtvý děsem z trouchně hrobu vstává.

Dnes člověk nejblíž člověka je Synu,

jenž nehalí se v božství hvězdné clony,

jak oni trpí, odpouštěje vinu.