ECCE HOMO!

Pod sluncem africkým

z vln zeleného moře

ční skály ostrůvku.

A domek je tam sporý,

jenž stájí moh být kdys.

Stráž bdělá chodí venku,

má pušky nabity,

a děla vyzírají

svým dutým pohledem

v pláň nepokojné vody.

V té jedné světnici,

kde přespávat by mohl

as pastýř kozích stád,

teď leží mrtvý člověk.

Svět jemu úzký byl,

teď leží spokojeně.

A venku rozlítil

se vztek a krutost větrů,

řvou vlny slaných vod

a úpí holé skály,

a těžká oblaka

se zmítají a pádí

v dál z míst těch neblahých.

Snad Příroda se hněvá,

že málo rozuměl

jí rod těch dětí lidských...

Vždyť síly sebrala

a dary nejvzácnější

a ducha stvořila,

jak žádný druhý dosud

tím světem neprošel

a vystoupit mu dala,

kam plaché sny jen jdou,

by vším byl obdivován

a každý z lidí těch

by pýchou zajásal si:

Hle, člověk!

Teď výtvor mistrovský,

květ tvůrčí síly její

zde leží bezduchý –

a celý svět si oddych,

že právě dodýchal!

Byl složen veskrz ze lží

a tak byl upřímným,

že jiným lže lhal sobě.

Měl cílem svého já

jen já své bezohledné.

Nic nad ním nebylo,

on ani neúčtoval

s přežitky věků všech,

on stoupl k nim a rozbil.

Bůh pro něj slovem byl

a kdyby byl mu více,

jen k tomu měl by ho,

by zval se synem jeho,

jak Makedonec kdys.

A druhých lidí život

byl jemu číslicí,

jíž on dal smysl bytí

a místo při stole,

kde pil se nektar slávy.

On zemskou kouli chtěl

mít za podnož své nohy,

neb sílu ducha měl,

jež posvěcuje činy

před tváří Věčnosti.

On člověkem byl prvým,

jenž stál tu obnažen,

všech přírodních sil skladba,

bez hávů utkaných

i kulturou i řády,

jež slabým pancířem

a brzdou jsou tu silných –

hle: člověk!

Je beze lží a klamů,

bez masky, přetvářek –

váš obraz zvětšený!

Jak mor byl obávaný

a jak Smrt prokletý

a drobní trpaslíci

si kuráž napili

ze zřídel školských cností

a za vlast bít se šli

a vrchnost milostivou...

A drobné lidičky

člověka porazili.

Však dokud dýchal on,

si netroufali dýchat.

Nuž, ecce homo zde!

A přejdou tyhle časy

a děti příštích let

kol něho stoupat budou

a slastí mrazivou

se budou chvít jim nervy,

že také on byl člověk;

slabůstky najdou jeho

co omluvu svých vlastních

a morálky své soudem

jej posuzovat budou –

a matka Příroda

dál bude zdiveně

na ty své děti zírat

a starou hlavou vrtět:

Ne, už jim nerozumím...