Ecce homo.

Před skříní výkladní zde stojím v zadumání,

a hlava má se bolně k prsoum sklání.

Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu:

Zde „Ecce homo“, tam zas v druhém koutu

„Když na lid český padla persekuce“.

Dva obrazy, tak různé ve svém vidě,

a klíčící přec v stejné lidstva muce!

Zde bůh v své slávě – tam lid ve své bídě,

zde rek a vítěz – v zoufalství tam hrdinové,

zde oběť za všechny – tam oběti přec nové.

Zde kazatel, jenž velkým slovem učí,

že v světě volni mají býti lidé každí –

tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí

a druzí v témže jménu bez vin umírají!

Paprsky slunce po obrazech hrají –

křeč prsa svírá mi a hlava hučí,

ret chvějný zašepotal v divém strachu:

A bude vždy tak, božský lidstva brachu?!

Jen málo jar a let jsem padesáte.

Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,

kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;

já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně,

kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně,

že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli

a dávno srdcem k bratrství se shodlo.

Ej – cítím podnes, jak to v prsou bodlo,

a cítím podnes kamenitou tíži bolu,

když poprv vítr skutečnosti ledné

ve větvích zahvizd’ svoje sloky bědné,

a květy prchaly jak žhavé slzy dolů!

Než – hlava brzy zas se hrdě zvedla:

toť bludná náhoda jen hru svou svedla!

Však neměl jsem již nadál žíti v míru –

zas náhle rozlehly se kolem bouře,

zem s nebem v boji, kol jak plno kouře,

květ sfouknut mžikem, větve utlučeny

a odmeteny ve zoufalém víru –

A přece zase upomínka zbledla,

zas zazelenal strom se pomučený,

a také hlava má se znovu zvedla.

Až nadešel ten souzený mně den!

Blesk za bleskem a nebe otevřené,

hrom náhle udeřil v můj zmládlý kmen

a roztrh’ od vrchu jej do kořene.

A duše stromu schla a schla, až zchřadla –

a hlava olovem již k prsoum padla – –

Ach nikdo trpčí slovo nevynes’:

než „Ecce homo!“ – „Ecce homines!“