ECCE SACERDOS MAGNUS IV

V Bodamském jezeře se pyšně shlíží

se svými chrámy, věžemi a kříži

Kostnice říšská. V předu špýchar s věží

ční jako hrad, a za ním směs a tlum

střech vysokých, an dům se tlačí v dům,

a hradby kolem jako drak tam leží,

jenž devět tlam má, každou v jiné čtvrti;

buď vpouští jimi lid neb v zubech svých jej drtí.

Dnes však se neshlíží s tím klidem sličným.

Dnes jezero se vlní chvatem ryčným

a věže v něm se klátí klikatě.

Je shon a šum a křik; je chvat a sběh,

a každý dychtí dostihnouti břeh.

Zní vesel tlesk; rvou na se proklatě

veslaři řevniví. A vlny šplíchají,

jak do přístaviště ty lodi spěchají.

A v městě hlomoz týž, ba ještě větší.

Lid valí se; shluk divných zuní řečí;

cvak kopyt klape tupě – na herce

to posel cválá spocen se zprávou,

co v špalír tlačí stráž směs bezhlavou,

a z oken všech, z nichž visí koberce,

zří na to dědečci a v čepcích babičky,

v jich středu dětské však a dívčí hlavičky.

A vše se chví a třese v rozruchu,

až neklid přechází i do vzduchu;

vždyť blahem přetéká dnes Kostnice.

Sám papež k ní se blíží, hlava církve svaté

i srdce její, slunce její zlaté,

vší dobroty a moci studnice,

pán pravý celé země, neomylný rek,

všech otců nejsvětější, Kristův náměstek.

Co potokův a řek a říček pojal proud,

tolik tu různých řečí, tolikerý soud:

ten napřed už se modlí, sepjav ruce;

ten, rukou mávaje tam k jezeru,

všem nevídanou líčí nádheru;

ten čítá odpustky a absoluce,

a kněží blouzniví se mísí v tento ruch

a křičí: „Jde již, jde vtělený zemský bůh!“

Tam nedaleko v tichém sousedství

ční Kreuzlingy. V nich Svatý Oldřich tají

se v stínu lip, to staré opatství,

a za dnů jasných měkce rozlévají

se k jezeru a nad ně výš a dále,

jak srdce rozzpívaná k boží chvále,

hlaholy jeho zvonů, jako oblak hra,

jež skvíc se k nebi jde a na dno jezera.

Tam, přešed Alpy v trpké nevoli,

teď hostem papež Jan; ho z únavy

klid starých lip klášter dumavý

a chvílemi ty zpěvné hlaholy

klášterních zvonů sice hojily,

víc touhou po Římě však kojily.

Břeh mořský zazářil mu, ostrovy

a perutě se mihly orlovy.

A se zástupem v nebi oblačným,

co na jih ubírá se svobodně,

ho touha nese směrem opačným

a pudí ho tak prudce, urputně.

„Vrať, vrať se!“ zní to – „Vrať se!“ zní to z nich,

z těch oblak plujících tak lehce v jih.

Než vyslancové již se berou k němu,

by v město uvedli ho velikého sněmu.

Je neděle tak chladnějasná, čistá,

Šimona-Judy, svátek podzimní.

Jak v jezeře by vykoupal se právě,

vlá větřík chladivý a chystá

se lipám s hlavy střást, co zbylo v ní

vzpomínek zlatých o bývalé slávě.

A pod nimi, jak včely když se rojí,

veliký průvod řadí se a strojí.

U brány klášterní vše kněžstvo Kostnice

ždá papeže, ostatky nesouc svatých

v relikviářích stříbrných a zlatých.

Zahrály zvony Světce Oldřicha:

vychází papež – zástup nedýchá –

vsed’ na bělouše místo oslice

v ornátě bílém, s bílou mitrou v čele

a rozhlížel se jaksi rozechvěle.

Zrak plaše těkal mu, ač v pyšný klid

jej nutil násilně, chtě přehlušit

v svém srdci poplach vzhledem vzbuzený

v ten cizí kraj, jenž, jak ten Bodam, chladně

naň pohlížel, ba cítil, že i zrádně;

kde sám byl cizí, o nic opřený,

a kam jen nerad šel, jen chytře vlákán šel,

však přec jen šel a šel, svých výstrah neslyšel.

„Vrať, vrať se!“ slyší tvrdý, přísný hlas,

tak vábný, svůdný a tak rozvážný;

mrak hrůzy jakby plul a spásy jas,

tak varovný on byl a výstražný

v tom ševelu a ruchu, pochodu,

v tom nepřehledném cizím průvodu,

jenž hnul se již a do města se bral,

jež vyvolil ne on, a Římský král.

„Vrať, vrať se v Řím! Co tobě do sboru?

Ty sám jsi sbor! Tys jediný! Tys svět!

Chyť okamžik a jednej, jednej hned!

Sic zavře tobě Sigmund závoru!“

hlas šeptá mu, až oči se mu kalí,

a rtoma škubá to a vášnivě se valí

krev pýchou vzkypěvší a hněvem prchlivým,

an v duchu vidí sbor svým zrakem žárlivým.

„Řím čeká tebe, Řím, jejž Ladislav

ti urval, znectil, ve svatyni tvou

dav koně uvésti a chásku hýřivou,

až Petrův chrám se otřásal, když dav jak brav

v něm s nevěstkami vřískal za smíchu

a opíjel se z mešních kalichů.

Nic kletby nedbali ti lotři otrlí.

Co také do kletby, když síru nechrlí?

Než v lepší svět mu pomohla již lékařka,

ta krásná, nu, ta krásná apatékářka.

Jsi zbaven ho. Číš spravila to, číš.

A upit Ladislav tvůj, upit láskou.

Ó, ženě neuvěř, zvlášť je-li kráskou!

Však za to Řím je tvůj! Proč jen tu dlíš?

Svůj z něho učiň hrad a proti světu všemu

i proti knížeti, slyš, třeba pekelnému!“

Tak hlas mu šeptal, jakby při něm šel

kdos neviděn a radil jemu teď.

„Co tobě sbor? Ne tebe on, a ty ho veď!

Co causa unionis? Ustoupit bys měl?

Tys jediný! A causa fidei?

Ať voničku tu kletbou zalejí,

by bujně nehnala! Tak snadná procedura,

byť málo vtipná, sen by nerušila můra.

Snad nebudou tě rušit blouznivci,

ti Viklefi? Jsou sic to poctivci,

však chudáci, tak neživotní, hroboví,

nic s ženami mít nechtí, bláhoví,

a bez nich co je svět? To syrý den,

den zamlklý, v němž plískanice jen.

A třetí ještě, poslední jich causa –

hm, reformationis? Škrtni ji, a pausa!

Ta reformatio! Ó, znám ty krtky!

Ti tam se líhnou, kde je vladař vrtký

a místo lva jen pulec. Bujná krev,

to dítě slunce, vzbuzuje jim hněv.

Chtí na tu radost květů svalit kámen,

bezkrevně pod ním ležet, vzdychat ,Amen!‘

Co tobě do nich? Tys plnost vrchovitá,

tys slunce plné sil a krve, autorita!

Ty, světa pán, buď nejdříve nic víc

než pánem svým! Buď jenom pánem svým

a budeš potom vším a budeš vším.

Či věříš Sigmundu? Ta drzá líc!

Proč zvolil Kostnici? Urbs maledicta!

Proč pozval Řehoře i Benedikta?

Vrať, vrať se do Říma! Chyť vhodnou chvíli, chyť,

než sbor tě uloví si v nalíčenou síť!“

Vtom zazněla jak hudba po vlnách,

jak píseň lahodná, co znívá v snách,

hra drobných zvonů, dvojzpěv melodický,

víc nadzemský, než bývá zemsky lidský,

a potůček ten vzdušný náhle vtéká

v proud hlubší, hlubší, to již zvuků řeka,

až vpad’ i nejhlubší zvon, poslední jak soud,

jak z dálky zahučel by slavný mořský proud.

Jan papež sebou trh’, a ztěžka vzdých’.

Hle, před ním Kostnice! Zří – na lodích

a březích pestro, hlava na hlavě.

Jsou u brány. Vše utichá a kleká.

Jan papež zastavil se – do daleka

vše ostrým zrakem obhlíd’ pátravě

a dusil srdce tluk a chvíli nehnut stál,

an v mrtvé tišině jen hlahol zvonů hrál.

On cítil, že to smrtelný je krok,

a cítil, že to město – jeho sok,

jejž potřít měl by krutým železem

a bezpečným se vrátit vítězem

v svůj Řím, svůj milý Řím, svůj vlašský Řím.

Už vjíždí do brány, ach, kárán srdcem svým,

jež zmítalo se v něm, jak orel střelen s výšky,

a polohlasně vzdých’: „Tak do pasti jdou lišky.“

A jede chmurně dál a jede bled,

chvílemi nad zástupy ruku zved’

a vpravo, vlevo vzduchem dělal kříž,

jak mečem mával by. Jak vítr lít’ by lesem,

tak zástup rozšuměl se zbožným děsem:

ten šeptá modlitbu, ten lká svou tíž,

ten pláče hlasitě a všecko shýbá šíje

a kleká, křižuje se, v hříšnou hruď se bije.

Než papež Jan, jak žehná nežehnaje,

zří nedůvěřiv do cizího kraje.

Ni kraj ho neláká, ni klečící ten lid.

Tam, tam ho do Říma krev prudká nese,

tím zvukem v něm se tepot tepny třese,

že slyší ji jen „Řím – Řím!“ ropotit,

a srdce buší mu jak moře rytmem tím;

v něm vlna za vlnou lká: „Řím! – Řím! – Řím!“

Vzpomínka, v studánce jak perlička,

mu vyskočila v hlavě: V Bologni

on po promoci jede na koni,

studentská kavalkáda celičká

s ním pyšně jede, s novým doktorem,

před nímž teď širá otevřena zem,

a mládež bolognská kol skotačí –

tři pištci v čele jdou a čtyři trubači.

A pestře ulicemi hopkují

a jedou náměstím a vtipkují:

„He, Baldassare, Baldassare, nu,

co asi máš teď za lubem?“

se tážou studenti. – „Být papežem!“

dí Baldassare v hrdém pokynu.

„Ichuchu! Dobře volils! Ať tě ďas!“

se smějou studenti mu na souhlas.

Teď neusmál se mladým slovům svým:

„Být papežem!“ – Proč zrovna dnes

se vynořil mu mladický ten šprým?

Jan papež žehnající ruku vznes’

a žehnal zamyšlen a bezděčně.

Lid tlačí se a tlačí všetečně

a kleká, křižuje se, shýbá hříšné šíje

a šeptá modlitby a v hříšnou hruď se bije.

Než brzo zvědavost v nich vítězí

a zbožnost zahání kams v zámezí.

Již od brány se slavný průvod valí.

Jdou halapartníci, jdou s tasenými meči

zas jiní, konšelé jdou zmlklí v řeči,

jdou s korouhvemi v čele žáci malí

i větší s kříži, s hořícími svícemi

a mniši řádů všech, co jich je na zemi.

„Tebe Boha chválíme, Tebe, Pána na nebi,

Tebe Otce věčného celá země velebí.“

Tak unisono pějí Te Deum,

však mnohý při tom šilhá v lidstva tlum,

a z cechu ševců, jak tu stojí v řadě,

i smích, i vtip se prostořeký krade,

an s vytřeštěným zrakem vychrtlý jde mnich

a za ním druh, jenž vtělil se jen v břich,

a kolik řádů jde a kterých nejvíce

zas jinde čítají a tam zas čepice.

Neb zrovna preláti a biskupi

se zjevili a arcibiskupi

z všech světa konců. Těžké pluviály

a infule jim drahokamy plály

a na nich hedbávím a perlami a zlatem

jsou děje vyšity, tak tklivě v Písmě svatém

jež evangelista nám vypsal vzrušený,

a zvlášť jak na kříži pní Kristus zmučený.

„Tobě všichni andělé, nebesa, vše mocnosti,

Cherubi a Serafi pějí hlasem věčnosti.“

Hle, zrovna nese Ho tu pyšný biskup Vlach,

tam prelát ze Španěl, pluviál samý nach

mu splývá zlatem hořící

a na něm mezi matkou plačící

a Janem miláčkem ční na kříži,

jsa přibit hřeby, On a pohlíží,

tak chud a zsinalý a krváceje z ran,

jak pod ním matka štká a pláče učeň Jan.

Co země nádhery a umění,

co perel, drahého má kamení,

to leskne se a jiskří se a svítí

tu na pozdrav a čest a v ústrety

náměstka Toho, nejkrašší jenž kvítí

a dražší poklady, než co jich zaklety

má celá země, ve svém srdci nes’,

by lidstvu vysypal a do srdcí je vnes’.

„Tobě slunce, hvězdy vše prozpěvují o závod:

Svatý, svatý, svatý jest, svatý Pán Bůh Sabaot!“

Pak trojice se koní zjevila,

tak nezvyklá, a zraky zvábila,

až údivem se protáhla všem líce;

neb prostřední z nich monstranci nes’ zlatou

i s hostií tak běloučkou a svatou,

a ve zlatých dvou svícnech plály svíce.

Hned vše se křižuje a úžas plní vzduch:

„To Bůh sám vjíždí k nám! To vjíždí k nám sám Bůh!“

A za ním, aj, sám Jeho náměstek

už vjíždí do města jak bílý duch

na bujném bělouši. Dvé jeho sluh

mu cestu uvolňují mincí drobnou,

již lidu rozhazují s tváří zlobnou

a již lid chytá jako svatý ostatek,

an hrabě Monfort s věrným Orsinim

za uzdu bělouše mu vedou davem tím.

A za ním kardináli, dva a dva,

s klobouky širokými, rudými,

jež zdobeny jsou třapci dlouhými,

v purpuru jedou, břinká podkova.

A za každým jdou jeho pážata

a sluhové, ta cháska strakatá,

a koně frkají a zpředu zaznívá

zpěv sborový a výš se rozlívá.

„Nebe, země slávy tvé plny, Pane, na nebi,

apoštolů slavný sbor s proroky tě velebí.“

Za nimi kurfiřti a knížata

a mocní vévodové, hrabata

a páni bohatí. Lid vůkol klečí.

To chvíle jest, kdy dech se jemu tají,

kdy ústa hovorná mu zamlkají

a srdce zajíkají se mu v řeči,

ta prostá, věřící; než i ta pochybná

se zarazila teď a stojí nehybná.

A papež žehnaje se vzhlížel chmurně

v ten lid i město to a zíral zpurně

a plaše zas; neb hruď mu svírala

ta cizota, ty strmé domy temné,

ty těžké postavy a neforemné –

po Římě touhou duše zmírala

a po Neapoli a Vlaších ohnivých,

po jejich ostrovech a březích zářivých.

„Tebe mučedlníků vychvaluje jasný sbor,

Tebe církev vyznává, každý v světě její tvor.“

„Kam, kam to plížíš se? Jen v past, jen v past!

Vrať, vrať se v Řím! Tam tobě dáno vlást.

Zde všecko, všecko na tebe se zhroutí

a nebude ti možno uniknouti“ –

hlas šeptá mu – je kolem vše tak chladné

a drsné, nevlídné, ba přímo zrádné;

vše neútulno mu v té zemi germánské,

vše, zem i nebe zdá se mu tak barbarské.

„Kam, kam to plížíš se? Jen v past, jen v past!

Přec tvůj je Řím! Ba tvůj! V Řím vrať se vlást!

Zde všecky hříchy tvé jak hladní chrti

se vrhnou na tebe a uštvou tě a zdrtí.

Chceš sboru pro radost snad pořádat

tu štvanici? To velkodušné snad,

však malodušně as, však malodušně as

to zakončí se pak, jak krátký poví čas.“

„Králi slávy, Kriste náš, ty jsi věčný Otcův syn;

člověčenství na se vzals, vykoupit nás z našich vin.“

„Již sepisují je ti tvoji preláti,

jež sám jsi povýšil, a hříchy nehříchy

tam sepíšou a všecky pletichy,

a co je dlouhého, to nezkrátí,

a co je krátké, hodně natáhnou

a ve všem tobě hodně přitáhnou.

A Sigmund na to svoji pečet vtiskne

a tiše usměje se, v duchu výskne.

Stín Alexandrův vstane ve sboru

a tobě naproti se postaví

tak úsečný v svém němém hovoru,

že krev i jazyk tobě zastaví.

Sbor všechen vzkřikne, spatře tuto scénu,

v níž hlavní roli ty máš přisouzenu.

Tak v mystériích vašich nezahrají hned.

Stín Alexandrův! Ha, zda sneseš jeho vzhled?“

„Na pravici zasedáš v slávě Otce svojeho;

věříme, že soudit nás přijdeš za dne soudného.“

„To hra, kdy pořádně se herec zapotí,

však mrazivě, an sok ten naproti,

a marny proti němu hrot i meč,

a cítíš, zrazují tě kolena i řeč.

To prokletá je hra! Toť k ourazu!

To aby nervy byly z provazů

a oči aby ztvrdly v hřebíky

neb raděj změnily se na dýky!

Nic nepomůže tvoje ,Ne!‘ a ,Ne!‘;

ty souzen budeš a též odsouzen.

Či myslíš, že tě pustí smečka fen,

když kolem dokola tě obstoupne?“

A na papeže Jana úzkost padla,

on zachvěl se a smělost v těle chřadla,

svět kolem zazdál se mu příšerný,

až vzúpěl: „Proč jsem stal se sobě nevěrný?“

„Pomoz, pomoz sluhům svým, krví Tvojí spaseným!

Dej, ať v slávě věčné jsme připočteni k svatým Tvým!“

„Proč poddal jsem se? Proč? – Pryč odtud, pryč!“

se rozepjal v něm vládychtivý chtíč,

že ani neslyšel, jak hudbu zvonovou

už vpadly varhany a se vší silou svou,

a ani neviděl, že ve hukotu tom

se na něj přísně dívá starý dóm

a měkce se sedla ho ruce snášejí

a za přívalu zvuků ve chrám kráčejí.

Chrám světel pln, zní varhany a zpěv –

„Ecce sacerdos magnus!“ pěje kůr,

však v Janu papežovi stydne krev,

on roztřásl se od mučivých můr,

i koleno se chabě drkotá;

však vzepřen chyt’ se ještě života

a hlasem zlomeným a dutým – „Deus meus!“,

jakby se kácel už, vzdých’: „Libera me, Deus!“

„Dej, ať v slávě věčné jsme připočteni k svatým Tvým!“

opakuje průvod hlasem vysokým.

V ten čas se blížil k městu cestou druhou

ten, co jen v naději byl božím sluhou.

Ten Mistr z Čech, té země tvrdých hlav,

jež novým schismem proti Římu brojí

a sub utraque přijímat se strojí,

a mnoho jiných ještě divných zpráv

se rojilo tu o té zemi vzdorné

a zvláště o Mistru tom, hlavě nepokorné.

Už Bodam nese ho, to švábské moře,

už Kostnice se věží na obzoře –

ji zrakem klidným hledá Mistr Čech.

Duch jemu zveselil se cestou dlouhou,

neb kudy jel, kde kázal, všude s touhou

jej vlídně poslouchala srdce všech

a byly zástupy kol něho stále větší,

ač cizí navzájem si byli krví, řečí.

Už Bodam nese ho, to švábské moře,

tajemně vlny jeho šplíchají;

už Kostnice se věží na obzoře,

dnes hrději se věže vzpínají:

„Sám římský biskup naším hostem dnes!“

A pražský Mistr k ní své zraky vznes’,

jak do prázdných, však ortel čekajících desk,

an v taktu ozývá se chladných vesel tlesk.

Jak k soudci svému hledí k městu tomu

a hledí zváben ke chmurnému dómu –

ký mrak se skví a černá nad věží?

Zrak napíná, a co jen matně tuší,

už rozeznává věřící svou duší,

an prám se zvolna blíží k pobřeží,

a radost neznámá mu duši zvlnila,

jež rostouc rostoucí se silou plnila.

On vidí, vidí, jasně, dozajista:

to na věž chrámu satan vyved’ Krista:

„To všechno tobě dám, jestliže padna

se budeš klanět mně!“ – A vidí v nebi,

jak na zem padá satan, potvorně se šklebí

a mizí, mizí; jenom skvrna zrádná

se po něm černě rdí. A jasno veliké

zem celou polévá i tvorstvo všeliké.

Prám vrazil v břeh a Mistr procitl.

Blesk odvahy mu v očích zakmitl.

Vyvedli koně, koňmo všichni jeli.

Lid sbíhal se, z Čech Mistra vidět chtěli

a nedbali teď kardinálů jedoucích

v purpuru, zlatě městem na mezcích.

Než Mistr zahlíd’ je i mnichů, kněží tlum

i vojsko papežské, a jel pln jasných dum.

Až usmál se, tak vida zvědavou

Konstancii. To včera přijel se zprávou

sem biskup Lubecký, že spoután jede už

ten kacíř z Čech, z ďáblovy krve muž;

ať každý pozor dá, by nevpad’ v jeho lest;

neb jeho zrak tak pronikavý jest,

že lidem myšlenky hned vyčte ze tváří.

A proto líp prý všem, když bude v žaláři.

A Michal s Pálčem po několik dní

už podpaloval smolnou pochodní

svých žalob proti němu Kostnici.

Teď zrovna dopsal proti němu list

a vztekem bled se žene ulicí,

by na dvéře všech chrámů přibil jej a číst

dal všemu lidu proti bludaři,

jenž zemi nakazí a lidstvo znesvaří.

Aj, chvátá Michal chůzí šmatlavou

a pro sebe cos mluví hlasitě;

pravicí provází řeč mumlavou,

až brada třepe se mu masitě.

Snad do svědomí všel, by doloval,

a čítá peníze, jež král mu dal,

by zlaté doly zved’, jak náleží,

a s nimiž omylem on utek’ k papeži.

U brány městské baví ulici

kejklíři strakatí. Ten s lána píská,

ten za bradu zas chytá mladici,

„Má nevěsto!“ dí mlasknuv; po líci

však dostal od ní, že hned smíchem výská

dav stlačený a chechtá se a vříská.

Vtom jakby střelil v ně – hle, shlídli kacíře!

Hned za ním v let; rvou s sebou vše, i kejklíře.

Vše za ním řítí se. Jen opice

tu zbyla přivázána na láně,

kde pojídá kýs ohryzek. Toť směsice

jak prachu kotouče. V ní po straně

zrak šilhá nevěstek a hází oddaně

na tučné úhoře a kapry udice.

A Mistr jede v hlučícím tom tlumu

na bujném oři vedle pana z Chlumu.

V něm srdce, které tlouklo zrychleně,

když k městu blížili se, ztlumeně

teď v herojský se vzpřimovalo klid,

štít Hospodinův, Jeho pravdy štít

si kladouc na hruď před zápasem.

A za ním dav se valil s hlučným hlasem,

až klopýtali, jak se k předu drali,

a křičeli a hádali se, ba i rvali.

A páni měšťané se pozdravovali

a z oken na kacíře ukazovali,

co jiní přede dveřmi všetečně

si prstem prudko naměřují naň:

„To tedy on, co Římu nechce platit daň

a nedá církvi tloustnout netečně?“

A druhý jemu v kroji šenkýře:

„Jak pán on jede. Kdo by tušil kacíře?“

– „Nu, zdá se z pravých být. Jak klidně sedí!“

– „Ba vyzývavě.“ – „Ne, on vlídně hledí.“

– „To je ten Čech, co u nás na dveřích

naň kostelních a na všech klášteřích

nám žalují?“ – „To on.“ – „Jak že se zve?

Jak? Jak že? Hus?“ – „Snad houser, do krve

co štípat dovede?“ – „Ba, na mou duši,

ten název lepší je a líp mu sluší.“

– „Prý slovo v moci má, jak my své kuželky,

když stojí v řadě nám jak křepelky.

– „Teď zrovna přinesli to z Norimberka.

Tam kázal prý a celé město splašil.“

– „Lid v ulicích ho čekal, spousta velká,

a zalíbil si v něm, že nezastrašil

se kletbou papežskou a bouřil v městě tom

do trojky papežské a odpustků jak hrom.“

– „Tu trojku by mu snad i odčítali;

však těmi odpustky si víc než prsty spálí.“

– „To má je řeč. Ať papež jeden je, ať tři,

odpustky každému jsou nutny papeži.

A čím víc papežů dál bude v zemi,

tím víc budeme platit jako němí.

A ceknout proti tomu nesmíš ani c;

hned, hned ti z toho hrozí hranice.“

– „No, muž ten prý se ničím nezalekl

a řekl víc, než aby jenom cekl.“

– „Však právě proto neuklouzne jim,

že kněžskou věc svou doopravdy bere.“

– „Jen takých víc! Ať do svinstva jen pere!“

– „Jen že tu pravdu přec pak udusí mu dým!“

– „Už tak to na světě. My nepomůžem’ tomu.“

A Švábi vlézali zas do svých těsných domů.

A k bráně městské pestří kejklíři

se navraceli v hlučné směsici

a vtip svůj namířili k opici:

„Nu, co tam tropíš, nekřtěný ty kacíři?“

Dav chechtem zkřehlý vtip ten doprovází.

V dům zbožné pekařky už Mistr vchází.

A jak naň pohlédla, jak sesterská

ho vítala ta žena sareptská.