ECHA Z RÁJE.

Z nás každý taká echa v duši nosí,

jej provázejí poutí žití celou,

je slyšíme znít bouří rozechvělou

i sladce šeptat ve krůpěji rosy,

i v trylku ptáka, jenž pod oknem prosí –

vše v jitru, než se promění v noc stmělou,

kde pták svou píseň nevyzpívá vřelou,

kde květy jsou, jež nikdo nepokosí.

A v každou bolest trochu těchy svítí:

toť přece dobrou za život je cenou,

jak Mojžíš kdysi ve večeru žití

z hor Vzpomínek zřít zemi zaslíbenou.

Je šťasten, kdo můž’ říci mroucím dechem,

že slyšel kdys přec, co zní dnes jen echem.