ECHO VÁNOC.

„Hajej a nynej!“ zní to zvšad,

kocháš se ve snech,

dětství své cítíš vracovat,

sám ležíš v jeslech!

Ty známé tahy, sladký hlas,

to usmívání;

neshladil v tobě posud čas

tvé vzpomínání!

Ty ruce svaté a ten klín

zas tebe svádí;

vykouzlit chtěl bys ze hlubin

ten zázrak mládí!

Zavíráš zraky, zadržet

chtěl bys jen chvíli

ten obraz dávných, zašlých let

líbezný, milý! –

„Hajej a nynej!“ bez konce

zní to dál písní...

Kdy se to, Bože, dokonce

přec jednou vysní?!