Echo z hlubin.

Skřek vrány drsný rozčeřil tiš lesa,

odkudsi táhlý vlaku dolét’ hvizd –

hučení... Klid. Má duše v sebe klesá.

Větvemi dubů blankyt září čist...

Jak mi tu volno! Před přátely jist

i nepřátely, volný nad nebesa,

v tom tichu kol, kde nepohne se list

ni trávy stvol! Jak srdce v tluku plesá! –

Přec jakés teskno. Rozlévá se vzduchem,

bolestně sladké vniká do mých žil...

Sen mrtvých nadějí, ztlumené vášně kvil!

Cítím je, vnímám zrakem, nervy, sluchem –

to záhadné, to teskné echo chvil,

kdy o své štěstí chvěl jsem se... a snil!...