ECHO.

Na paláce po staletí stlumena

prastará spí pod gotikou ozvěna,

ledasco se od ní doví,

každému však neodpoví.

Křikneš-li smíchem, v odvet dá kvil,

ptáš-li se pláčem, chechtá se ze všech sil.

Když jsem já se ozvěny té jednou ptal,

hlas její cos královského diktoval.

Na dlaždicích čeští páni

klečeli v tom pyšném diktování.

Klečeli nice jak v kostele,

echo čte dlouhé, krvavé ortele.

Klečí, klečí čeští páni v pokoře,

halapartny řinčí zvenčí na dvoře,

s birýtků se třesou péra,

vane holdu nová atmosféra,

a milí páni se činili,

koleny důlky do dlaždic vtlačili.

Ozvěna se zakuckala v žvatlání,

slyším její utlumené chechtání,

potom ještě vydechla si –

Ticho, jako když se svíce zhasí.

Na dlažbě v sále, není to klam,

od kolen důlky ještě jsou pořád tam.