Echo.

V skal zátiší a v lesů tklivé šeři

ty dlíš, ó Nymfo, mroucí dlouhou chvílí,

ty sbíráš vše, čím strmá sosna kvílí,

čím ptáka let zní, i co praská v keři.

Let vichru, který vršky stromu zčeří,

pád listu, jenž se žlutý k zemi chýlí,

vše sleduješ, však nejvíce ti milý

je vodopád, jenž propasti hloub měří.

Ty chytáš jeho zvuky, na skaliska

je ve ohlasu házíš opět zpátky

a v jeho hněv se směješ, až to výská!

Však náhle zmlkneš, tón za tónem sladký

jak perly padá ve vln hlučné zmatky –

to flétna – Mlčíš? – Bol ti srdce stiská.