Écrasez l’infame!

V světa širý ocean božskou rukou

vrhnul zrnko horčičné Ježíš Kristus,

ztvrdlo, rostlo v nesmírné obří tvary,

v Petrovu skálu!

V hloubi vodní kořeny svými stála,

v nebes blankyt zvedala tvrdou hlavu,

svatým dómem zdobenou, staveb divem:

Kristovou Církví.

Leviathan vynořil z tůně hlavu.

Oslep září svatého kříže dómu,

padl v hloubi, ohonem objal skálu,

dunělo moře.

Marně chrupem nestvůrným drtil kořen,

marně hřbetem zubatým skálu tiskl,

zemdlen klesl zraněný tesů hranou

v pekelnou bránu.

Bouří moře, k nebesům vlna šlehá,

lačnou štěká hyenou u bran Církve,

nové, nové zástupy spějí k světlu,

stoupají k nebi.

Časem vlny pekelné chodce lapí,

bleskem mrští krvavá těla v skálu,

rudnou vody, zmučených volné duše

nesou se k výši.

Přešly věky. Petrova skála stojí.

Vyšli z hloubi zedníci divní, drsní,

hrubou pášou zástěrou mocná bedra,

lopaty v ruce.

„Zničte, zdrťte Hanebnou!“ skřípou zuby.

v skály ryjí lopaty v divé zlobě,

ale, běda, nesmírná Petra skála

roste a roste.

Jako démant zatvrdla skála svatá.

Často prudce odskočí vzteklé rýče,

v prsa zbojných zedníků náhlou ranou

krvavě bijí.

Z jejich rukou tajemný klesá trojhran,

temně duní o skálu Ježíšovu, –

stříbrovlasý na vrchu sedí stařec:

Lumen de coelo.

Ruce zvedá v modlitbě, světu žehná,

divá bouře utichá, světlo září,

z dómu v dáli nebeské znějí písně,

žalmy a hymny.