EDEN.

Že ztracen pro nás, kdo naříká s bolem?

Ó nikoli, je tady, pohleď kolem

na stráně s květy, na zahrady s plody,

na tiché lesy, na proudící vody,

na zeleň stromů různou, pestrou, svěží,

na propast azuru, jejž orel stěží

můž’ změřit křídlem, jdi a ptej se ptáka,

zda není šťastným? Pohleď na oblaka,

jak vesele ku modrým horám táhnou,

slyš větry, jak si bodře v struny sáhnou,

viz, jak plá růže, jablko jak svítí!

Brouk na písku, sup v mraku volá: Žití,

ples, jásot, radost, opojení, sláva!

Tu letí motýl, lilie se vzdává

pod jeho polibky na štíhlém stonku

a svlačec, toť je moře živých zvonků,

v nichž místo srdce zvoní včela zlatá.

Jeť azur štěstí číše vrchovatá

a každý život je z ní doušek jeden.

Jeť stará země posud velký Eden,

buď, muži, Adamem, buď Evou, ženo!

To jediný váš cíl a vaše věno.

Ó milujte se! Všecko k lásce volá,

šer pod buky, na vodě v dálce kola,

mech v jeskyních a úzké stezky nivou.

Ó milujte se! Změňte v hudbu snivou,

tož v hudbu polibků svůj oddech každý,

a nebude lsti, zrady, záští, vraždy,

jen láska bude kolem vždy a všade!

Hle, azur se jak odpuštění klade

na koutek země, kde je lásky trochu.

Ó milujte se bez lsti, bez vrtochů,

bez vytáček a klamu, prostě, silně.

Jeť láska ohněm v tvůrce velké dílně,

tou trvá vše. Kde dva se objímají,

tam básník ukryt v šerých olší taji

zří, jak se zvolna v jejich políbení

ta stará zem na starý Eden mění.