EFETA.

Své nepřátele milujte, svou šíji

jen skloňte na kříž, kam vás záští vbijí;

buď srdce vaše bílý kalich květu,

zkad vůně lásky vstříc se řine světu.”

Tak Kristus děl a jas mu hořel v líci,

stál v davu prostřed všechněm žehnající

a z oka jeho žár se linul vroucí,

že zplála srdce všech jak požár žhoucí,

tak země, vlny, hory v slunné zoři,

vše chytá plamenem a jasem hoří,

a žas, jenž v pouto srdce a rty svíral,

všem z očí jiskřících se hloubi zíral.

Tu divoký skřek v ticho šlehl bleskem,

půl zoufalstvím zněl a půl steskem,

chvěl jako modlitba, jak umírání:

hle, před Kristem muž běd se k zemi sklání;

sluch umřel zvuku a ret umřel řeči,

však v tváři, jež se trhá v divé křeči,

ty slzy mluví, modlí se a prosí:

O Pane, ruka tvá, jež pomoc nosí

a útěchu a sílu do útroby

všem vlévá, která otvírá i hroby,

kéž v soucitu se vztáhne na skráň moji,

by zvuku sladkému zdroj tryskl dvojí.

A nohy Krista hluchoněmý spínal.

Však Kristus jakoby se rozpomínal,

stál v dumách, před ním závoj mlh se zdvihal:

zřel Jerusalem v dáli jak by mihal

se před ním, lidu koruna a pýcha,

po němž se hlava točí, srdce vzdychá,

zřel domů štíty nádherné a skvící,

na střechách květy vůni dýchající

a paláce s jich cimbuřím a věží

řad velký, na nichž slunce plamen leží,

však jako Boha trůn, kam v slávě sedá,

hle! zlatý dóm se nad paláce zvedá.

Kol řady ulic prostranné a bílé

jak paprsky jdou z hloubky zasmušilé. –

Co Kristus zachmuřil se náhle v tváři?

jest smečka dravců, o lup jež se sváří,

co v sluch mu bije z budoucnosti dáli?

hle, zástup katanů se městem valí,

jich pohled zášť je, kletba jejich slovem

a prostřed nich jde v plášti purpurovém

mdlý hořem, skloněn pod křížem až k zemi,

sám jako beránek jde tichý, němý.

Dav řvoucí luzy, jež ho doprovází,

jím smýká a v tvář svatou bláto hází:

,Jej ukřižujte!‘ řvou, ,chcem krev, chcem trýzeň,

jen muka jeho zkojí záští žízeň...‘

A v shonu divém vidí tváři známou.

Ach, věřit těžko! Zda jej smysly klamou?

ten, jenž teď u nohou mu bedny leží,

jej poznává v tom zástupu jen ztěží:

slin kalných pěna jemu se rtů stéká,

jak s farisei běsní, řve, se vzteká.

Slyš! ,Na kříž, na kříž!‘ zuří v hněvu prudce,

,chcem v křeči jeho kochat se a v muce,

až oněmí rty jeho v smrtném boji

jak pes zášť naše lehne, pak se zkojí.‘ –

Tu Kristus zvedl skráň – a obraz mizí,

co s prosbou v oku svém muž leží cizí

u nohou, chvěje se a v duši leká,

zda Kristus pomůže. A lid kol čeká!

Pán ruku vztáhl jako v požehnání,

rtů němých dotkl se a ucha v skráni;

a úsměv na tváři co zkvetl jemu,

děl: „Efeta!“ tichounce k ubohému.