Ego te absolvo!

Níže hlavu kloním

pod tu svatou ruku,

žhavé slzy roním,

v srdci těžkou muku;

vzdechem, kterým vzlykám,

Bohu odemykám.

Odemykám nitro

a tam milost vchází

jako lepé jitro,

červánky jež sází

na skal chmurnou hlavu,

perly rosy v trávu.

Bůh sám sstoupá ke mně,

šíro náruč vije,

v ni mne tiskne jemně,

krví svou mne myje,

jako matka noří

v koupel jasných zoří.

A hruď jako niva

zbouzí se, to cítím;

duše pookřívá

zase novým žitím,

nad vše květy krasší

ctnosti v hloubi raší.

Ztraceno co zdá se,

vše mi přišlo zpátky;

přiletěly zase

pokoj a mír sladký,

i zář dětská snivá

z očí hnizd se dívá.