EGOISTA.

Takt hudby plnil hruď i sál.

V pilíře stínu, kde jsem stál,

jsem viděl nožku opodál,

ukrytu zpola šaty.

A jak jsem chtivé zraky zdvih’,

já postřeh’ ručku jako sníh

a slunný hled, jenž byl tak tich,

a v tváři úsměv zlatý.

Ta dívka byla spanilá.

S ní nejkrasší, jež tančila,

se měřit sotva stačila

a ona – opuštěna!

Zřím hlavinku, jak hnula jí,

a nožky, jak se potají

do taktu sladce houpají –

vždyť je to také žena!

A nikdo nešel s poklonou!...

V ten mžik mně byla madonnou,

k níž, ukryté zpol za clonou,

zrak smí jen obdiv nésti.

Leč rázem žár mi hrudí šleh’,

skráň hořela a chvěl se dech:

ji moci tisknout v ramenech –

co blaha v tom i štěstí!

A po objetí touhou zpit,

přec nešel jsem ji poprosit.

Já vím: těch lidí každý cit

pak moh’ se rázem probudit

a rvali by se o ni.

Tak ve světě juž bývá dnes:

ne krása, jež je skryta kdes,

leč lidí prst a chvály hles

k ní zrak i duše kloní.

Tak skoro jak v tom přísloví,

kde norec poklad vyloví,

vděk světa sobě – bláhový!

a lidem dává zlato...

Že neprosil jsem k tanci Vás,

pil zrakem, duší z Vašich krás

a Vy jste měla dlouhý čas –:

odpusťte, prosím, za to!