Egyptské sonety. (II.)

Je pyramida v ticho ztajená.

A v šikmé, černé chodbě klečící,

svá zaklínání mísím s vichřicí

a volám tě, ty drahý bez jména!

Blíž chví se hudba sister vzdálená

jak stříbrných slz proudy znějící,

jež, jak by padaly mi do lící, –

mých vlastních stesků hořká ozvěna!

Temnota ve mně, kol mne temnota.

Nad uhlím rudý kouř se mihotá

jak žhavá krev, jak horká moje krev.

Milenče mrtvý, – čekám!... Již se zjev!

Pojď, – necítíš krev nevěsty své vřít,

jak děsem hrobu se chce oplodnit?...