Eh, jindy zase dokážeme,

Eh, jindy zase dokážeme,

že ovládáme řeč a styl,

dnes dokázal jsem, že též trochu

jsem, řeknem, dekadentem byl. –

A jindy zase dokážeme,

že všechno v slovích dovedem,

dnes jen, že simulantem dobrým,

v životě darebák, že jsem!

Ne, ne, já na tom nezakládám,

vše prostě žensky vyzvaním, –

tak látku zcela bez zlé vůle...

dám moralistům šprýmovným.

Dost možná, sám že mystifikován

vše vlastně ani necítím

a přece nelhu. – Literátem

a rouhačem nechci býti zlým.

Opice chlípná, sapiens homo,

opilec, urning, vagabund,

bláznivý básník lyrický,

šílenec, šašek pudu komický.

Fi! Aspoň pudy nesarkasuj,

tvůj dusný hnus – se uklidní! –

Nebojž se, čtenář můj, kompromissu,

prompt nebudu, však solidní!

Já najdu systém, jenž snad spojí

mne v individuelní povahu,

dnes víc-li chcete, vyslovte mně

hvězd, hudby, květů záhadu!

Teď půjdu pryč, pryč k ženám, k ženám!

Já řek’ bych, páni, náhled svůj!

Váš život, umění toť humbug,

já vyčistit chtěl lží svých hnůj. –

A bude zase hudba, hudba,

lyrismus bez slov nejvyšší

a hudby moudrost bezprostřední,

klid, ženství, mravnost nejhlubší!

Och, zbývá ještě mnoho říci,

jsou ústa slabá, přijde duch,

ach, já jsem vichor jen a příval

a vidím, vidím hrozný kruh. –