EHEU, FUGACES, POSTUME...

Vaše Milost truchlý list mi píše,

který vhodně navazuje k odě

Horatia, milce duší našich:

„Běda, prchavé se roky řítí...“

Vtipně odhaluje péro vaše

zlomyslnost škodolibých časů:

letí, pravda, na útěku hynou,

ale v prchání tom ještě zlobně

času najdou, že těm našim lícím

barvu berou, našim očím oheň,

do čel ryjí stopy zlosti svojí,

do vlasů nám sypou zimní sněhy –

věru, messer, vylíčil jste dobře

neblahý los člověčího žití...

Ale opřen o přátelství dávné,

které na školách kdys v Bononii

vzrostlo ze společných tužeb duší,

dovolím si trochu odporovat.

Není stínu ve přírodní dílně,

aby nebylo kdes v blízku světla,

není nemoci, jež nemá léku,

čili, messer, algebrou bych mluvil,

která tenkrát vedle poesie

sřetězila shodné duše naše:

Příroda má pro každičké minus

rovnomocné plus, jež toto ruší,

aby všechno měla v rovnováze.

„Jakže, možno vzdorovati času?“

Ano, možno potřít zlobu jeho.

Vaše Milost žije osaměle

s básníky a spisy drahých vědců –

žil jsem též tak kdysi, drahý messer.

Potom vzal jsem z dívek zdejších jednu

za ženu si: messer neuvěří,

jak můj ožil dům a jizba moje.

Žena přišla jako paprsk slunce,

zahřála a ozářila všechno,

a v mé duši bylo jako z jara,

když se holé větve mandlovníku

zhalí růžovými hávy květů.

I mé knihy ožily a zkvetly:

kterak jinak mluvil sladký Vergil,

Horatius usmívat se začal,

přísný Dante náš mi náhle zjemněl.

Zlomyslný čas chtěl často vniknout

v dům můj, pravda, by své dílo zhouby

proved, jakož Vaše Milost líčí –

ale marně. Jenom jako zloděj

vkrad se v nestřeženém okamžiku

k hlavě mojí, vhodil v ni hrst sněhu

a zas prchl – však i tato zloba

s trvalým se zdarem nesetkala.

Mám dvě dcerky, paprsky dva slunce,

mladost moje ke mně vrátila se

a v nich žije, směje se a kvete;

v uměnách je cvičím: čtou již, píší

a zvlášť dokonale počítají,

starší do sta, mladší k padesáti.

A když sedím s Vergilem svým drahým,

nebo s Ciceronem, nebo s Dantem,

dcerky moje postaví se za mě,

hedvábnými prstíky mé vlasy

probírají, bílou zlobu času

osamotní, vytrhují, kladou

na papír a potom sečítají,

neboť takou vázaly mě smlouvou,

že jim za každičký vlas ten bílý

po penízku zaplatiti musím.

Takto pracují, já platím, platím,

a má hlava černá jest jak havran.

Messer drahý, takto vzdorujeme

zlobě času. Možno-li Vám radit,

učiňte, jak učinil Váš přítel.

Dcerky moje z výtěžku té práce

dojista mít budou slušné věno.

Časem arci vytrhují vlasy,

které dosud časy nezbělily –

co tu platno? Těžko nezmýlit se

a – jak obě dcery vykládají –

v slunci často černý vlas se leskne

jako bílý. Není vyloučeno,

že má kštice prořidne mi valně

hospodářstvím takým, ale jistě

šedin nebude v ní... Vaše Milost

vidí přesvědčivě na mém žití,

že se vzdorovat dá, je-li vůle.

Byl bych dvakrát šťasten (jednou jsa již),

kdyby vzbudilo mé dlouhé psaní

touhu ve Vás, dát se po mé radě

s potměšilým časem záhy v zápas...