EINE ALTE GESCHICHTE.

Já napsal jí: „To, dítě, láskou není,

co šeptá mi tvůj purpurový ret,

lhou oči, jazyk, lhou tvá políbení,

lže snění tvojich osmnácti let –

však bez tvé viny. Splašení dva oři

v sluj neznámou se ženou s citem tvým:

tvá romantika – jak jí oči hoří!

Zveš soucit láskou! Uvěř slovům mým!“

Já napsal jí to. Padla mi kol šíje

a hnědýma mne protkla očima:

prý tohle listí dřív hrob její skryje,

prý krvavím ji slovy krutýma...

Ó básníci, vy věštci vševidoucí,

již zříte v dílny Park i Osudu!

To listí mělo tehdy zeleň skvoucí,

což popisovat blíž však nebudu,

neb dneska leží hezky tiše dole,

na metly orván park je celičký,

a slunce října skrze větve holé

vyhřívá nuzně prostor lavičky,

kde jako důkaz, že jsem v žití toku

byl věštcem, autoritou pro hochy,

mé dítě sedá, vdané, plné v boku

a plete karkulky či punčochy.