EINE ANSTÄNDIGE FRAU.

V těch dobách rostla, kdy se uznávalo,

že jazyk německý je řečí vyšších,

a proto dána byla do kláštera,

kde zbožné sestry zasely jí v duši

i cnosti, které mají krášlit dívku,

i věci, při nichž má se začervenat,

i tvorbu klasiků, jež ovšem prošla

tím cudným sítem opatrných sester,

jak proset byl i celý soubor vědy –

a tak se dosud v povznesených chvílích

a k zdůraznění rozhodných svých soudů

o běhu světa, příhodách a lidech

vyjádří oním nepřeložitelným:

Ich bin ja eine einständige Frau –

A soudí vždycky – řeč je o člověku,

ať literát to, politik, muž vědy –

vždy nezdobu hned přilepí mu jakous,

vždy něco ví, by význam jeho klesl,

a neví-li, pak stejně vrazí špendlík

do jmena jeho, neboť je to člověk,

a všichni lidé špatní jsou a podlí

až na dva, tři, jež bůhví z jakých příčin

na přátele své duše povýšila,

jímž – ne odpouští – ale nepřipouští,

že hlupci jsou, že špatnost provést mohou,

že špínu ruk svých nikdy neumyjí –

jsou šlechtici, že přáteli jsou duše,

jež zve se eine anständige Frau...

Je zbožná formálně, je patriotkou,

leč patriotismus i zbožnost její

jsou studeny. Však soudí v jejich jmenech

a odsuzuje, jinak neproniklo

nic z toho srdcem jejím – smutná kletba

těch květů v duších, jež jsou bez ovoce.

A srdce její pro tu Anständigkeit

na kámen ztuhlo: měla dceru, syna,

ti nezahřáli nikdy mladých duší

na vlídných pohledech, na pohlazeních,

mateřské něze, pomoci a radách,

jen soud a tresty znali v dobách dětství,

pohrůžky v mládí, v letech nebezpečných

reservu mraznou, hrozby tajuplné,

narážky málo jasné. Syn teď bouřně

čas probíjí i jmění – zle je často,

a matka vypomáhá pokud možno,

ne z lásky, ale pro decorum rodu

a z obav před skandálem. Dcera rostla

pod rukou guvernantek, nitro její

se zavřelo, neb city nenalezly

ohlasu nikdy v chladných očích matky.

Pak života vír točiti jí začal –

a přišly ortele a refrén jejich

zněl vždycky: Styď se, tohle neprovádí,

kdo chce být eine anständige Frau –

Bez dětí matka, a bez matky děti.

A za to byla paní dobročinnou:

v asylu jakéms dětí bez rodičů

třímala žezlo. Přísná neústupná

i tady byla. Dny tu protrávila

a s nečasy i námahami vedla

boj vítězný, když služba volala ji.

(Však z posmrtných svých věcí nejraději

by četla chválu nekrologů svojich

o srdci ušlechtilém, štědré ruce

a neúnavné péči v každém čase.)

O sirotcích těch ráda řeči vedla

i rozplakat se znala, a ty chvíle

parádní citlivosti působily

vždy promptním dojmem u dam posluchaček,

jež uznale jí přikývly a řekly

všem lidem, kteří slyšeti to chtěli,

že vidno, jak to dokonalá paní,

že nechápou, proč není pochopena

zvlášť dětmi vlastními, jež tak se zvrhly

a mohly vymknout z rozšafné se ruky,

jak má ji tato anständige Frau.