EJA HÚJ!

Nad horami prosvítává,

šuhaj koňům ovsa dává.

„Vzhůru, slunko! Vyskoč z lože!

Eja húj!

Probuď že ho, milý Bože,

Bože můj!

Plno vůně, plno rosy,

má milá už trávu kosí.

Dávno skřivan nad záhonem –

nakrmte se, koně, honem!

Vy se dáte do orání,

já za vámi do zpívání:

Mám já děvče zdravší rosy,

líp než já vám trávu kosí.

Jak ji vidím, zmírám mukou,

kde co vše mi padá s rukou.

Oči jako peklo černé,

svítí mi z nich nebe věrné.

Uslyší tu píseň ona,

zasměje se se záhona:

,Mám já, Bože, šuhajíčka,

jak by spadl se sluníčka.

Spokojí se malou písní;

aby líbal, nepomyslí.‘

Zasměju se, koně moje,

až se ozvou hory troje:

,Kdyby byla hodná žena,

donesla by koňům sena.‘

,A kdyby on dychtil po ní,

přijel by i s čtyřmi koni.‘

,Bujní větři moje koně,

pyšné děvče na záhoně!‘

,Hleďte, co to za šuhaje!

Děvče zve a ještě laje!

Však kdyby ne těch tvých koní,

nadarmo bys volal po ní.‘

A už kráčí – vánci dují –

rozběhnu se, dovedu ji.

Pohladí vám, koně, hlavy,

dá vám z klína vonné trávy.

A já vše jí vynahradím,

do úst jí svou duši vsadím.

Zařehtáte nepokojem:

,Co tak dlouho máte spolem?‘

É, tož, Ryško, Sivko, honem!

Dávno skřivan nad záhonem.

A ty, slunko, vyskoč z lože!

Eja húj!

Probuď že ho, milý Bože,

Bože můj!“

Probudil Bůh slunko rudé,

slunko z lože vyskočilo,

mnohé srdce potěšilo.