EJHLE, ČLOVĚK!

Ejhle vlna, jež myslí, že je mořem,

síla, jež chtěla by rozkrájet poznatků nožem

celý život na stravitelná sousta.

Ejhle člověk, hora lásky, nenávisti spousta,

lačnosti pramen, kalu tůně,

srdce, jež věčně po něčem stůně,

hlava, stínaná bolestí zrad,

někdo, kdo chtěl mít zoufale rád

a platil vším za to, co nedostal.

Ejhle člověk, koberec neřesti,

prach země, rozvážený po cestách,

poutník, s uzlíkem neštěstí,

bloudící, ztracený v tmách.

Ejhle člověk, důvěra, rozložená

od kolébky k smrti,

žebrající ruka, do prázdna vztažená,

stopa, kterou štvou ctižádosti chrti.

Ejhle člověk, věčně neukojená žízeň,

jediná kapka radosti a tisícerá trýzeň,

tišený, křižovaný smrtí, jež čeká,

láká i leká

ve znamení výprav i za prahem domovů,

aby všem ustlala do rovů.

Ejhle – člověk!