Ekloga. II.

Podepřen o kmen stříbrné břízy

ze všech stran zpívat jsem slyšel:

„Vstaň, země, vzbuď se, dej trochu mízy,

kdo za to, Máj že už přišel.

Modravou parou, jež stoupá z lesů,

zkaž slunci vše naše přání;

netřesk chce bujet na úbočí tesů,

fijalka dýchat chce v pláni.

Rozhal svá ňadra, do teplé hlíny

dej si, dej vložiti zrní!

a planých růží plničké klíny

nasypej v hloží a trní!

Smaragdem rád by brouček se kmitnul,

pták chce mít na peří duhy,

se slunce jak by jisker dešť slítnul,

motýl zas na křídlech pruhy!“

Podepřen o kmen stříbrné břízy

tak zevšad zpívat jsem slyšel;

přiznám se, v duši ruch jarní mízy,

pro píseň já jsem si přišel.

K zemi však soucit hnul mnou až k pláči,

když tyto slyšel jsem hlasy,

vzal jsem jen svlačec, tolik, co stačí

tvé zlaté proplésti vlasy.