Ekloga. IV.

Milostnou písní jako jarní jitro

skřivánka zpěvem zvučí moje nitro,

mně cestu, jež se v ranní mlze tratí,

květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí.

U cesty jabloň květem obsypána

se dívá k horám v zlatou mlhu rána,

co haluz – hnízdo v květů obejmutí,

co hnízdo – píseň v jitra procitnutí.

Jdu kolem, jabloň starou hlavou kývá,

i cítím, jak se mně až v srdce dívá,

snad příliš hnízd se v koruně jí tísní,

a chce mně proto předat něco písní.

Myšlenka země – skřivan výše stoupá

v myšlence nebes – v slunci peruť houpá,

zem zpět jej volá, nebe výš jej láká,

až člověk obě slyší v písni ptáka,

zem s osením, jež zlehounka se čeří,

kde v srdci lásku, člověk v štěstí věří,

a nebe s oblaky, kam ztrativ štěstí

se může v srdci pouze láskou vznésti.

A myšlenkou když v azuru se ztrácím,

hned srdcem vesel ku zemi se vracím,

jak motýl sluncem opojen když klesá

spit vůněmi ve chladnou náruč lesa.

A já se vracím (mojí písně sloka

mi zvoní cestou) k hvězdám tvého oka,

a já se vracím (a juž křídly tlukou

mé myšlenky) na lilie tvých rukou.

Co sebral jsem, ti v pozdrav jitra nesu:

Chlad osení i sladkou vůni lesů,

a bys věřila spíše mému slovu,

květ jabloně a píseň skřivánkovu.

A bys věřila mojim políbením,

já pravdu žití zlatým protkal sněním,

a zdráháš-li se ještě, moje dítě,

tož vyjdi v luh a jaro přesvědčí tě.

Mně cestu, jež se v ranní mlze tratí,

květ střemchy vroubí, slunce paprsk zlatí,

a písní lásky jako jarní jitro

skřivánka zpěvem zvučí moje nitro.