Ekloga. IX.

V aleji, která ztmělý park střeží,

co asi leží žlutého listí,

a padá stále, jako když sněží,

jako když hvězdy se čistí.

V pole a lada padá a padá

a z pole stáda jdou v davu –

zdá se, že vidíš, jak země žádá

do listí složit mdlou hlavu.

Přes nivy k lesu pavučin sítě

po svadlém vřesu z lehka se nesou,

zde s tebou chtěl bych stát, moje dítě,

když nebem hvězdy se třesou:

Dívat se v lesy, kterak v nich zima

číhá a zdvíhá mlh clony,

dívat se v oči tvé, kterak v nich dřímá

příští máj sladký a vonný!