Ekloga letní.

Sám sobě vrácen,

v tůň listí ztracen,

za sebou města hlomoz a dým,

půl v stínu, půl zlacen

ve trávě vysoké na břehu sním.

Slunce ať svítí,

tráva a kvítí

ať dýchá vůní do mojich snů!

Můj duch v nich se řítí

daleko, daleko do zašlých dnů.

K vodě se nahnu,

na sebe sáhnu,

nahý jsem, z vody jak vystoup jsem,

ó k pravěku bahnu

pud jakýs nutí mne, políbit zem.

Natažen celý

v topolů stmělý

koš nechám bloudit zdivený zrak,

co bzučí kol včely,

zlatem plá blatucha, purpurem mák.

Jak ležím v stínu,

na nohách třtinu

a mokrý písek hlubokých vod,

po chmeli a vínu

do dálky, do houště zrak můj se vbod.

Dlouho tam těkám,

skoro se lekám,

clona těch větví tmavých jak zeď

se rozhrne, čekám, –

satyr z ní kosmatý vystoupí teď.

Cosi tam skočí

jako dvou očí

stlumených stínem sálavý žár;

juž ke mně se točí,

z Hellady bratr můj: Zdar tobě, zdar!

Gajo, jsem já to?

Purpur a zlato

v kadeře sype mi Helios;

mé moderní bláto

mramor je řecký; slyš, zpívá kos!

Co se to děje?

Cítím, jak spěje

žilami línými bujná krev.

Mé srdce se chvěje,

bachických chorů z dálky zní zpěv.

Sterým zní hlasem

nad žití kvasem,

paianem radosti zabuší,

ba, Satyr sám já jsem,

polekán sahám si na uši.

Ty úží se v hroty,

ptáků všech noty,

vše napřed já hádám, květů vzrůst,

já život jsem hmoty,

slyším zdroj šuměti; trávu kol růst.

Evoe, blaho!

Edenská vláho,

vše střásti a být jen člověkem!

Ach, Evoe, haho!

Musil jsem, musil jsem políbit zem.