Ekloga. VI.

V ten starý park zas motýli snů nesli

mou hravou píseň, tam s ní na mech klesli,

jak věděli by, že ten prales tmavý

je světlé tvojí krásy rámec pravý.

Tvá snivá krása, moje sladké dítě,

jest jako paprsk slunce na pažitě,

vše okouzlí, a všecko k sobě láká,

mou duši v květ, mé srdce změní v ptáka.

Vždy zřím tě sedat v starých stromů stínu,

kde chýlí se bez modrý ku jasmínu,

květ jahody se k tobě dívá z trávy,

jak chtěl by svadnout v kadeřích tvé hlavy.

Drozd kropenatá vajíčka ti svěří

ve starém jilmu, a když den se šeří,

zřím srny mezi ztemnělými buky,

jak jdou, by jedly z tvojí bílé ruky.

A hvězdný pohár noc když k zemi nahne,

tu zářným deštěm roj světlošek táhne,

a sváben slunným paprskem tvé krásy,

jak v stíny noční slétne v tvoje vlasy.

Smích, zlatá včelka, zbloudí na tvá ústa,

teď úzká stužka, teď v proud záře vzrůstá,

teď celou tebe stopí v jasné vlny,

jak porosil by měsíc lotos plný.

A jestli časem zapláčeš si v tichu,

jak rosné kapky liljí na kalichu

jsou slzy tvé, tvůj úsměv v nich se láme,

až v pohledu tvém celé nebe máme.

Tys poupě jara, ty jsi úsměv rána,

a hvězda k tobě dí: „Buď požehnána!“

Strom vida tebe dí: „Juž musím kvésti!“

A srdce moje: „Musím věřit v štěstí!“