Ekloga. VII.

Jak nevzplálo by srdce nadějí?

Kos hvízdá

a kolem ptačí hnízda

jsou plna velkých krůpějí.

Šli milující v les, a v tichu skal

jak spolu šťastni byli,

co snili,

smích hrdliček v svou píseň vtkal.

I řekli: kdo zde může vidět nás?

Svým zlatem

v tom slunce paprsk s chvatem

se na spojených rtech jim třás.

Kdo zví, co řeknem si tu v důvěře?

V tom s květu motýl slítnul

a chytnul

se v spletené jich kadeře.

Kdo slunce by si všim, kdo motýla?

vždyť s nimi

pod stromy ztemnělými

je teprv celá idylla!