Ekloga. X.

Rád v podjeseni chodím po nábřeží,

kde svadlé listí akacií leží

a šumně šustí, jak se ho tkne noha.

Sny budí se tím zvukem, s nimi mnohá

se upomínka z minulosti vrací.

Jest večer. V šedé mlze hrad se ztrácí,

pruh luny bledý hasne za Petřínem,

kraj dole halen obrovitým stínem,

jak propast zeje. Sem tam světla vzplanou

a clonou stínů hrají mlhotkanou,

jak rudé slzy v řece kmitajíce.

Ta plyne beze zvuku. Víc a více

hvězd nebem zahoří a světel dole.

Tu zdá se, jakby usazeny v kole

z dna řeky plály, tam tak blízko leží,

že strážné světlo na vysoké věži

máš za hvězdu, jež hustou mlhou hoří.

Jak černé stíny mostu sloupy noří

se v tiché vody, jejichž barva tmavá

se v šupiny a kruhy rozehrává

dle dechu větru. Podél řeky domy

se řadí v tmavé spousty. Černé stromy

jsou bez listů a trčí bez pohnutí.

Jdem sami bez slov. V každém zavanutí

se zachvějem, blíž tulíme se k sobě,

nevím, jak v svých mám její ruce obě,

a cítím, její skráň se k mojí kloní;

snad lije večer tichý smutek do ní,

že těžká předtuchou a sny se níží.

Nač myslí milující, když se blíží

ve stínech noc? Před námi mizí cesta.

Tu v podjeseni, večer, v středu města,

hluk jehož zní nám v patách dosti blízký,

rád vzpomínám na večer šeré vísky

pod strání hor a na veliké lesy.

Jak nyní tam jest? těžká mha se věsí

na zamyšlené bezelisté kmeny.

Pod suchým listím ručej bez ozvěny

spí unaven; ni klestí nezapraská.

V těch místech, kam nás vodívala láska,

kde smích náš zněl a zpěv, tam ticho dumné –

až zachvím se a přesvědčím, že u mne

ta posud kráčí, jejíž úsměv Vesnu

mi kouzlí věčnou a jež sladkých ze snů

ku ještě sladšímu mne žití láká.

Pak domů jdem a cestou na oblaka

se díváme, jak zvolna nebem táhnou,

a v dálce tak se k ztmělé řece nahnou,

jak nebesa by v náruč klesla k zemi.

Ba pro nás klesla. Ret můj blahem němý

tvou hledá ruku. Zrakem hovoříme,

a celé jaro lepších dnů to dříme

nám ve srdcích a tam svou vůni dýše.

A cítím, kterak život plyne tiše.