EKLOGA.

Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem,

ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem

tam v stínu olivy, tam v šeru akacií!

Hle, Erós škádlivý luk napjal k výstřelu –

já ve svém náručí ti lůžko vystelu,

tvých retů žhoucí nach má v spěchu ústa skryjí!

Ó pojď a přitul se! Máj kouzla odmyká,

vše plno vůně, snů jak v písni slavíka,

jak v pěnkav šveholu, jež vylétly si z hnízda!

Vše září radostí a pučí v poupěti –

nechť v štěstí zlatou báj i duch náš zaletí,

kde Satyr v houštině si letní píseň hvízdá!

Nuž révou oviň skráň! Než hvězdy třpytem svým

lem hájů ozlatí, nechť vazby uvolním,

jež úběl ňader tvých od polibků mých dělí,

ó nezdráhej se již, ty na vždy má jsi, má,

i malá nožka tvá a bok, jejž objímá

mé rámě, tmavý vlas i hled tvůj uzardělý!

Mým důlek líce tvé a zášer temných řas,

i smích tvůj laškovný, jímž perlí čarojas,

jenž proudí rozkoší, tvář smutkem neovíjí –

Když zlatem oranž plá, plod broskve rubínem,

ó pojď, má vášnivá, nechť blíž se přivinem

tam v stínu olivy, tam v šeru akacií!