EKLOGA.

V dnech jara horoucích, kdy země něhou zmírá,

Ty’s byla paprskem, jenž probudil mne ze sna,

já náhle pocítil, zem daleká a širá

že smí být matkou mou a sestrou mojí vesna.

Já nikdy nevěřil, že mohlo by to býti,

bych slovo „Miluji!“ řek’ Tobě na kolenou –

Ty’s byla sluncem jen, jež z věčné dálky svítí,

než pravdou, bájí spíš, spíš přeludem než ženou.

– Já tolik rudých květů viděla

plát za jara i vadnout únavou –

čím mohla být tvá píseň nesmělá

než ozvěnou jar mrtvých mlhavou?

Čím mohl býti tvého srdce div

v těch změnách nálad divokých a stálých

než květinou, jež touhou svadne dřív,

než paprsk slunce padne v její kalich?!

Já dobře vycítil, že nejsem víc než jiní,

svou pýchu ztrácel jsem i vášeň duše svojí,

já cítil, minulost že z marnosti mne viní,

již země zavrhla a nebe neznalo jí.

Leč v nocích probděných, květ vzpomínek kdy voní

a v modrém kalichu mu slzy touhy tonou,

já řekl stokráte: „Přec chvíli snil jsem o ní

a třeba zmíraje jsem čist byl láskou onou!“

– V těch dobách „Bratře!“ chtěla jsem ti říc’,

když slovo „Sestro!“ vázlo na tvých rtech,

cos jako něha plálo tobě vstříc

a chvělo se, že zhyne po letech.

Leč věděla jsem: svět mi všechno vzal –

a co svět vzal, se více nenavrátí...

Já mlčela a ty jsi toužil dál,

jak opuštěné květy na souvrati.

Jak náhle stalo se, že byli jsme si blíže –

a právě v chvíli té, kdy svět stál mezi námi

a kdy jsme cítili, že slunce klesá níže

a večer mlčící že chví se nad horami?

Ó jistě v chvíli té, kdy řekla jsi mi: „Ano!“,

my oba viděli, že nebe k nám se sklání,

a bůh že praví nám: „Buď žití vaše stkáno –

že svět vás opouští, vy buďte požehnáni!“

– V té jedné chvíli jako boží div,

jak luna nocí zaplál měkký cit –

a tvou jsem byla dávno, dávno dřív,

než mohla jsem to sama pochopit.

Co stane se, zná bůh jen v oblacích,

a já se neptám, co nám osud chystá –

já jenom vím: jsem štěstím písní tvých,

a naše láska andělsky je čista!

Ó neptej se již dál, když slunce z mraků jásá,

jak mohlo vše to být a kam teď spolu jdeme –

my proto svoji jsme, že zrodila nás Krása,

a je to zázrakem, neb my ho nechápeme.

Jak zimní krajinou jde slunce požehnání,

nám bude láska plát a zářit v žití chudém,

že spolu trpíme, my nepoznáme ani,

a lásky zázrakem my věčně šťastni budem’.