EKLOGA

Co zvonce stáda mile se mísí v sladké selanky,

pojď, milá, k studeným napít’ se studnicím!

V háj tamaryškův a oliv, oranž sladce kde voní

a luzně duha hrá barvami v listoví.

Pojď, Chloe, uzříš v zrcadle vodním obraz líbezný,

sametné tváře s pelem broskví růžovým.

Sladký tvůj obraz, tak pomíjivý za nocí mlžných,

ó, nečistými nestřísněný doteky;

tichý jak měsíc, z moře vystupující v oblacích,

tak osamělý, tak krutý a zamlklý;

křehký a nachový, jak zoře po noci bouřlivé,

svůj vlastní obraz, milá, uzříš a zmlkneš;

v podivu utichneš, neb nadarmo nedala Bohyně

ohně velikého těmto rtům a nevědomým

těmto ňadrům mléčným bělosti, jíž Luna závidí,

jasu těmto očím, jehož hvězdy závidí.

Po celé zemi, jež voní pokorně květy a mlékem,

starou my chceme rozptýliti pověru,

neb neumřel Veliký Pan: srdce žhnoucí s večerem

po hájích všude uslyší jeho píseň.